Popis

Charakter

Arogance je slovo jenž je mu velice vzdálené. Jedná se o příjemného mile vystupujícího chlapíka. I přes jeho vzhled lapky a pobudy dokáže být zdvořilý a přátelský. Mezi lidmi nedělá rozdíly, baví se s každým podle toho jak si zaslouží, ve společnosti se dokáže bavit s kýmkoliv o čemkoliv. Navzdory své otevřené povaze je velmi uzavřený, co se týče jeho práce nebo důvodů znetvoření obličeje. Vzhled tváře se snaží neustále ukrývat pod šátkem, ačkoliv ne vždy je to možné. Dalo by se říct, že na první pohled je to obyčejný muž jakých na ulici potkáte stovky. Mezi ostatními rasami nemá oblíbenou a nenáviděnou, dalo by se říct, že je neutrální. Klidně posedí u jednoho stolu s upírem, pokud se mu ovšem někdo snaží ublížit neváhá udělat vše pro svou sebeobranu. Co se týče bojových schopností je nutno podotknout že svůj meč nemá jen tak pro parádu. Jak v boji tak při práci je soustředěný a nikam nepospíchá vše nejdřív několikrát promyslí a po té jedná, přeci jen v boji a jeho práci není na chyby místo. V obou případech vás mohou stát život. Svůj pracovní přístup praktikuje i u nejrůznějších a každodenních problémů, vždy se snaží myslet do předu a nad každým rozhodnutím přemýšlet a vybrat to které bude mít nejmenší vedlejší účinky. 

Minulost

Jako většina obyčejných dětí v této době i on se narodil v malé vesničce. Moc toho v ní nebylo malý téměř až improvizovaný lazaret, hospoda kovárna, malé tržiště a pár domů. Právě v tom jednom malém domku žil i mladý Agnus se svým otcem a matkou. I když byl jedináček měl tvrdou výchovu a ráznou výchovu. V rodině Moerittovích měla vždy větší slovo matka, a tak mladého chlapce tvrdě a vedla k práci. Krom každodenních prací byl veden k posluhování zdejšímu rychtáři, řekněme tedy, že měl už od dětství namířeno k budoucnosti rolníka nebo sluhy. To se však jeho otci nelíbila a i když se s ženou nechtěl hádat začal mladého chlapce cvičit v boji s jednoručním mečem. Meč byl poněkud zvláštní krom toho, že mu neustále otec opakoval, že se předává v rodině už po staletí z generace na generaci. Čemuž šestiletý chlapec moc nerozuměl a nechápal. Zaujala ho spíše čepel meče, ve které byli vyryto podivné nejspíš náboženské znaky. Během přestávek mezi výcvikem a práci doma mu otec vyprávěl příběhy o zrádných, ale svůdných, upírkách mluvil o silných divokých nespoutaných a svobodných vlkodlačích srdcích. O čem ovšem nikdy mluvit nechtěl byly pověsti o temném umění mágů a čarodějů. Nevyprávěl jen o bytostech a rasách vyprávěl také o způsobech jak je zničit, na upíry platí tohle na vlkodlaky tam to. Agnus obdivoval jeho znalosti a dovednosti, jako každé dítě i on byl zvědavý, kde se to jeho otec dozvěděl, vždy když se ptal otec ho odbyl prázdnou větou. "Jsem starý a za tu dobu jsem toho dost viděl." Těmito příběhy vehnal chlapci do hlavy jistou rebelii a zvědavost, toužil poznat krásu upírek a běhat s vlkodlaky. Současně si však ve svém útlém věku uvědomoval, že by mohl zemřít. Přemýšlel jak by se tomu dalo zabránit. Během následujících čtyř let přemýšlel a vymýšlel nejrůznější pastičky a vychytávky, aby si usnadnil práci nebo naštval nebo zmizel z mámina dohledu. V deseti letech si vyrobil svou první flusačku, s kterou také začal trénovat, mnoho času také trávil s místním kovářem kterého neustále sledoval při práci a snažil se odkoukat, co nejvíc. Kovář si všiml chlapcova zájmu a rozvíjející se schopnosti s flusačkou, naučil ho tedy jak vyrábět šipky do flusačky. Každý den byl stejný a čas jako by se zastavil, avšak tímto jedním dnem se celý chlapcův život změnil. Do vesnice přijel postarší muž s dlouhým bílým vousem seděla na malém povoze jenž byl tahán zdatným koněm. Muž se usadil uprostřed vesnice a hned začal roztahovat přenosný stoleček a vykládat na něj všemožné lahvičky s různě zbarvenými tekutinami. Bylo jasné, že se jedná o alchymistu všichni obyvatelé vesnice se seběhli a poslouchali muže jak nabízí nejrůznější lektvary od nápoje lásky až po lektvar nesmrtelnosti. Mladého Agna velice zajímal obsah mužova vozu využil nepozornosti toho postaršího pána a vlezl do jeho vozu. Alchymista si ničeho nevšiml jelikož byl nyní zabrán do rozhovoru s rychtářem, kterého zaujal lektvar nesmrtelnosti. Vůz byl malý ale za to naplněn velkou fůrou věcí, krom malé postele na pravé straně ho zaujaly poličky plné všemožných flaštiček a nejrůznějšího skleničce s ne příliš vábným obsahem. Kousek od postele stál malý stoleček a židle na stolku se nacházela prázdná lavička a vedle mí další dvě v jedné byla žlutě zbarvená tekutina a ve druhé podivný modrý sliz. Jako každé dítě i on rád přeléval a naléval nejrůznější věci do lahviček. Vzal tedy lahvičku ze žlutou tekutinou a nalil její obsah do slizu. Při nalévání naklonil hlavu nad lahvičku. Jakmile se dvě tekutiny smíchaly vyprskla prudce zapáchající látka přímo do chlapcova obličeje. Jediné, co si pamatuje byla ukrutná pálivá bolest v obličeji křik a kroky vedoucí z venčí. Po dlouhém pobytu v temnotách poprvé otevřel oči spatřil nad sebou známé tváře a slyšel známé hlasy. Jedna tvář patřila matce, druhá otci a ta třetí byla toho alchymisty. Matka se tvářila zhnuseně a naštvaně otec měl ve tváři radost a úlevu a starý alchymista.. co to bylo, zájem nebo snad opovržení? Jakmile přišel k sobě matka začala lamentovat, že takto znetvořeného ho nikde nepřijmou, a proč ji život tak trestá. Otec jen smutně pokyvoval hlavou, mladý hoch nechápal, co se stalo až alchymista mu podal vysvětlení pomohl mu vstát u položil před něj zrcadlo úlek a slzy zaplavily jeho oči. Celá spodní tvář až po nos byla spálená kůže byla odporně smrsknutá vysušená a hrubá. "Nebreč můžeš si za to sám zvědavče, co teď s tebou na pole se nehodíš a za sluhu tě nikdo s tímhle xichtem nevezme. Už nejsi můj syn zříkám se tě." Tato slova z úst matky chlapce ještě dorazila a on se rozbrečel ještě víc. Matka hned po proslovu odešla a nyní zde zůstal jen otec s alchymistou. "Vezmu chlapce sebou, má nevyužitý potenciál vidím mu to v očích." Promluvil alchymista po chvíli a otec jen klidně přikývl. "Počkám před lazaretem." Odvětil alchymista a odešel. Nyní se nacházel ve společnosti svého otce. Ten mu kusem látky utřel slzy a pohlédl mu do očí. "Neplač chlapče.. teď se budeš mít lépe jdi s ním pomůže ti a naučí tě něco nového. Chceš pořád vidět upírky a běhat s vlkodlaky ne?" Chlapec popotáhl a přikývl. "Tak jdi a nezapomínej na to není důležité jak vypadá tvář ale tvé srdce." Při těchto slovech mu pomohl z postele a do rukou mu položil balík zamotaný v kusu pytloviny, naházela se v něm flusačka a meč. "Teď jsi a žij jak budeš chtít chlapče." Ta tím začala Agnova pouť dalších deset let putoval s alchymistou ten ho učil nejrůznější věci ohledně alchymie rozvíjením chlapcovi nápady a podporoval ho při vytváření nových zlepšováků. Během dalších deseti let také chlapec zdokonaloval svůj um s mečem a flusačkou. Nikdy ovšem nezapomněl na svůj sen poznat všechny rasy. Vymýšlel tedy další zlepšováky a vylepšení. Jako například šipky do flusačky ze stříbrnými hroty, v jedné vesnici také postříbřil svůj meč. Když dosáhl dvacátého třetího roku uznal alchymista že nemá chlapce čemu učit. Nastala poslední etapa jeho života. Už od rána alchymista nahříval v ohni cejchovadlo hoch nechápal proč, dobytek přeci neměl. "Jen pojď chlapče už je čas, před třinácti lety jsem tě přijal a učil tě, nyní je má pouť s tebou je u konce. Nastav ruku chlapče." Poslechl ho a položil svou ruku na kámen muž vytáhl z ohně nažhavené cejchovadlo a přitlačil jej chlapci na hřbet ruky. "Toto je symbol alchymie symbol připravenosti a moudrosti, nos jej s hrdostí a pokorou." Když mu cejchovadlo odtrhl od ruky zavázal si ránu tak aby nekrvácela, černý šátek si uvázal přes ústa aby zahalil svou spálenou kůži. S mečem u pasu a flusačkou ukrytou pod záhybem látky se vydal do světa. Stále chtěl vidět ostatní rasy. Tímto končí minulost Agnuse Moerittea, nyní začíná jeho příběh v Daerii.