Sylleth Sicafei

Co patří nám, podejme přírodě. Co patří životu, podejme smrti.

Rasa: elf
Druh: lesní elf
Věk: 26 let
Náboženství: Naturalismus
Povolání: zatím žádné
Bydliště: zatím žádné

Hotovost
15
Body štěstí
100

Výcvik
a

Zvláštní schopnosti
žádné

Herní výhoda
žádná

Inventář (7/10)
Čutora
Celta
Lucerna
Nůž
Křesadlo
Obouruční meč
Sada vrhacích nožů a jehlic

Doprava (0/1)

Zvířecí doprovod (0/2)

Popis

Syllethova dominanta jsou jeho modré vlasy, ne příliš husté, za to dohánějí vše na své délce, uši má poměrně tvarovanější, jako by snad budil dojem elfa rozeného ve vodě, jenže jejich deformace je spojena s tzv. "nečistým početím". Z čela mu vystupují dva rohy, které mu začali růst až poté, co odešel od svého pěstouna. Pronikavý pohled kočičích žlutých očí je nocí podporován na tolik, že stačí pár paprsků měsíčního světla a září. Zapříčiňuje to opět jeho rasová míšenost. Tělo vypracovanější atletických proporcí, modrý krystal ve středu čela. Obočím husté a modré, stejně jako jeho vlasy. Nosící dlouhou bílou róbu, která je šitá z tenkého hedvábí je jeho tělo haleno. Dlouhý nos a jeho úsměv dotváří perfektní hladkou a chladně vypadající tvář.
Fialové značky po těle, které vypadají jako světélkující flíčky ve fialových barvách u čela, paží, zápěstí a uší. Modrý krystalek na čele. Rohy.

Charakter

Myslím si, že za hodnou dobu, co tu sedíš, jsi mohl vidět, jak pohostinný jsem, nemyslíš? Dobře, to bylo trošku přehnané. Ale čaj jsem ti udělal, tak si nestěžuj. Jaký že jsem? No podívejme se na něj, jednou zavítá do temnějších koutů lesa a hned si myslí, že může vymáhat informace. Děláš, jako bys je předem nevěděl. No dobrá tedy.
Jsem osoba pokřivené mysli. Schopna rozmýšlet racionálně a šíleně v jeden moment. Jsem ten, co dýchá, zatímco vydechuje. Jsem ten, co spí, zatímco jeho oči hledí a pídí se po zbloudilých duších. No dobře, děsit tě nebudu. Chtěl jsi to vědět ne?
Mohl bych ti tu vykládat, jak milý, přívětivý a možná trošku majetnický, laskavý nebo neúprosný a téměř bezcitný jsem, ale to bych přeci nestál ani za zmínku ne? Osob těchto povah jsou tyto krajiny prorostlé více než když plazivec v dobách tvého narození porůstal tento les. No dobře, dobře, netrojči. Vím, že odbíhám, ale bez zbytečných detailů by to bylo moc obyčejné, ne?
No dobře... Jsem celkem chaotická a možná až trošku moc fantazíruji. Vyhledávám klid po kterém toužím. I když, kdyby mi sem pořád nelezla taková splodina... Ne, že bych myslel tebe, to bych si nedovolil... možná. Dobře, tak, copak máme dál na seznamu. Občas dovedu být i milý. Vážně. Noták, nekoukej, jako bys mi nevěřil, vždyť je to očividné, jak jsem milý, pokorný, hodný a... a ulhaný. Někdy až moc upřímný, ale... hlavně hodně manipulativní. Moc se o pocity ostatních nestarám, k čemu také. A už ti zase přijdu bezcitný? Za koho mě máš? Cítím něco... třeba... hlad. No dobře, hloupý vtip. Cítím třeba chtíč, potřebu, občas i lítost, zžíravý pocit uvnitř mě, co mě tráví víc, než tebe nedovede opustit ta zvědavost, se kterou na mě tolik naléháš. Ano, často hledám vinu v ostatních, to ale na mém nesmyslném citu pro humor nic nemění. Dovedu být i vážný... Teď se směješ? Počkej, až tě přivážu k židli! Kdo se bude smát potom? Ah... nech to plavat. Vidíš, jaký jsem ne? Víc ti o sobě říct ani nemohu, protože si tím sám nejsem jist. Ne, že bych to potřeboval. Od toho jsou tu jiné prostředky.

Minulost

Cože?
Ptáš se, jak jsem se dostal až sem? No nedělej, že tě to zajímá... pořád se ptáš? Ah, asi mi nedáš pokoj že? Dobře...
Začít můžeme spousty nezajímavými fakty o mém početí, místo, čas, prostě to, co stejně nikoho nezajímá. Vykouknul jsem pokrčený stejně jako ostatní, ochlazen rozhořčeností světa. Ta, co mě porodila, mě nechala u starého elfa, ano, jak nezajímavý by můj život byl, kdyby mě už na začátku nepotkala nějaká ta nepříjemnost. Ačkoliv si myslím, že kdybych u své biologické matky zůstal, nepolepšil bych si. Již tak jsem byl nechtěným levobočkem. Nóbl vlkodlačí dámička provdána za starého bohatýra, který ji zajistil až do konce života, zasypal ji zlatem a drahokamy. Ji však lákala krása lesa. Obzvláště pak toho magického. V noci byl překrásným místem k přemýšlení. Jednoho večera si vyšla na svou procházku po Famyockých krajinách, dokud nedorazila do toho místa, kde meditoval mladý a poblázněný elf. Ano, hádejte co? Ten večer si pěkně povídali. Jo... povídali, alespoň tak mi to jako malému říkal můj pěstoun. Takže jsem se nejspíš narodil ze slov. Musela to být opravdu bouřlivá konverzace. Když jsem se narodil, již kvůli mým protáhlým uším bylo všem jisté, že nemohu být synem počatým ze sňatku mé rodičky. Tak jsem skončil v tamtom koši. Jo, no, tamten vedle té lampy na poličce, teď v něm nosím byliny. Každopádně mě předala muži jménem Sundamar. Ten mi dal šat, jídlo, dobrou a pevnou výchovu, příjemné zázemí, ale hlavně také jméno. Bylo podle Sundamarova bratra, který byl lovcem ve zdejších lesích. Jednou však na lov zabloudil dál od rodné Noypry a to až do Famyockého Lesa Smrti. Kdo ví, co se tam vlastně stalo. Možná jen sama příroda. Třeba ho sežrala ona nebo jen nějaká dychtivá bestie.
Již od mala jsem rád sbíral veškeré byliny, věnoval jsem se herbářství, botanice, což u elfů není nic nezvyklého, nýbrž porozumění ku květinám, zvířatům a celé přírodě je jedna z věcí, která k nám prostě patří. Učil mne přírodní medicíně, klidu, meditaci a relaxaci v lesích.
Pak přišel čas, kdy jsem se měl rozhodnout, podle srdce. To je něco, co ty očividně nemáš, jinak bys mě tu tak bezcitně nenutil vykládat příběh mé minulosti. Nechceš se radši koukat z okna? Vidíš ty krásy tam? Stejně se divím tomu, co tě sem přivedlo, do mého skromného příbytku. Že by nuda? Pár světlušek? Bludička, co tě místo do bažin zavedla špatným směrem? Nestalo se, že by se spletla... Nebo jakožto vášnivý lovec ti do těchto končin zaběhla laň? Že nemám odbočovat...? Koho to zajímá, stejně větší pozornost věnuješ lístku šalvěje plavající na hladině hliněného hrníčku, čekáš, až se potopí a stejně jako tvůj osud půjde ke dnu? Uh, jsi tak otravný, řekl ti to někdy někdo?... Dobře. Pokračuji, tedy.
Pak jsem se rozhodoval, jestli se osamostatním, zůstanu s ostatními, nebo budu bezcílně bloumat krajinami. Jak můžeš vidět, je ti jasné, co jsem zvolil. Není tu ani Sundamar a ani teď nesedíme v nějaké putice, ve kterém bych sháněl přespání. Zůstal jsem věrný lesu, náručí, která mě vždy hýčkala a chránila. Jo... znělo by to až pohádkově ideálně, že? Kdyby tomu tak bylo od samého začátku.
Když jsem byl mladá pomatená ušatá stvůra, ještě dítě, to mi mohlo být asi sedmnáct, s partou dalších členů ostatních ras jsem plánoval dělat výlety. Ti, co se vymykali standardům své rasy a nacházeli zalíbení ve věcech klidu a míru, krásná představa, co nás tak první měsíc spojovala dohromady, ale jisté rasové předpoklady mě nepřekvapili ani tehdy. Ti, co chtěli bojovat za svůj klid. Ti, co chtěli klidu vládnout neklidem. Ti, co chtěli být na vrcholu, aby dosáhli vytouženého míru bojem. Zní to hloupě, když to říkám, ale tehdy mi to znělo jako brilantní nápad. Ano, bojovali jsme na život a na smrt proti narušitelům našich klidů a části lesa se zabarvovali rudou barvou. V těch se již meditovat nedalo, každý tvor pokoušející se navázat kontakt s přírodou a prohloubit svůj klid při relaxacích byl vyrušen křikem zavražděných a zvoněním mečů či šípů letící vzduchem zasekávající se do těl krvelačných vandalů a banditů. Nebyli to jen tihle, proti kterým naše zbraně otočily svůj hrot. Šli jeden za druhým nehledě na rasy. Málem nás vyhostili za zločiny proti společnosti, málem i z nás byli Vyhnanci. Možná to bylo osvícení, co nás zachránilo. Uvědomění, anebo jen to, že skoro všichni zemřeli. Na začátku nás bylo pět. Já, dva lidé, rituální čaroděj a vlkodlak. Postupem času k nám přibylo i několik málo upírů a jen u toho nezůstalo. Zapamatoval jsem si především jednoho mladíka, sebevědomý a pln ideálů, jo a taky dost otravný, netrpělivý a... a vůbec se sobě nějak hodně podobáte. Nu což. Jmenoval se Elliot. Přáteli jsme si byli velmi blízkými. Sdíleli společné myšlenky. Společná pouta. No a to, že jsme oba chtěli tu blondýnu od upírů, co k nám možná omylem zavítala, byl jiný problém. Elliot byl asi to nejnevinnější dítko, které jsem znal. Nikdy se nezapojil do bojů, dělalo se mu z nich zle. To, že jeho nevinnou tvářičku propagovali jako maskota jejich hnutí bylo až zvrácené, vzhledem k tomu, že mladý klučina, kterému bylo v té době asi šestnáct let, byl jen usmívajícím se konejšením celé situace, jež bublala a dmula se pod povrchem celičké vzpoury. Nakonec nás bylo asi čtrnáct. Tedy v moment, kdy nás bylo nejvíce. Kdy naše Kavalerie Míru zažila největší rozmach. Snaha sjednotit všechny rasy padla vniveč kvůli rozporům mezi členy jakési Ligy. Jo, nebylo to... asi nic o čem by stálo mluvit. Moc velká idealizace, která plnila všechno, jen ne svůj účel. Vzepření a svéhlavost jednotlivých stoupenců této překrásné lži. A tak začal masakr. Nevraživost mezi nimi sekala naše uskupení vedví. Vše skončilo na tom, že jsem zabíjel, vraždil, nikoliv za účelem nadvlády či hněvu, spíše proto, že jsem byl sám napadán. Na rukou krev mých přátel, ze kterých do dnešního dne šílím. Probouzím se v noci, div bych se z toho strachy nepomočil. Vidím už jen zmrzačená těla bytostí, se kterými jsem se bavil, přátelil, smál se a nakonec proto, že by oni udělali fašírku ze mě, byl já nucen udělat ji z nich. Dokonce i z nevinné tvářičky maličkého Elliota. Zradil jsem skupinu proto, aby společnost mohla fungovat na naprosto stejné bázi, na které fungovala před našimi hloupými nápady. Možná to bylo dobře, za svým názorem si stojím, nepopírám, že ne, jen jej nemůžu propagovat, ale kam se tahle říše požene, tam já nepůjdu.
Že chceš slyšet pravdu? Že je tohle jen hloupá řeč? Co všechno jsi o mě vlastně slyšel? Ah... dobře, tak jinak.
Popravdě jsem celému tomu šílenství propadal také. Touha po moci a bláhová snaha být tím, kdo to celé povede, kdo jednou bude vládnout nehledě na krvavé následky svou vlastní mocí. Jo.. šílel jsem. Postupný rozklad mé osobnosti, který vedl až k osobní prázdnotě, jež moje tělo jen prohlubuje, ti tu popisovat nebudu. Úpadky do depresí, které roztříštili vše, čím jsem kdy byl a vše, co jsem kdy vykonal. Pohřbívali mě i mé činy hluboko pod zem, kde bych sám nejraději možná ležel jen, abych to peklo těla a duše projít nemusel. Občas jsem... dělal opravdu příšerné zločiny proti lidskosti. Vyžíval se v mučení pro získání informací a nechával je trpět i dlouho potom. Připadal jsem si jako blázen. Jako psychopat, kterým možná i jsem, neříkám, že si tvé tělo momentálně nepředstavuji porcované na kousky balené jako malé jednohubky, nebo jen rozpláclé na této dřevěné podlaze, která by se lakovaná a napitá tvou krví jistě vyjímala v tomto skromném příbytku, i když ten palčivý a štiplavý puch bych sám za pár dní cítit nechtěl. Jenže jsem se polepšil. Sníc o těchto fantaziích svých sadistických úchylek bych ale asi nikdy nepřestal. Mír v těle, chaos v duši.
No a to mě dostalo až sem. Uklidil jsem se do ústraní, vlastně pod jistými podmínkami, takže si žiju sám a jsem za to rád. Věrný lesu oddáván každodenním procházkám. Občasné pocestné potěším čajem, výluhy, potřebné ošetřím, občas otrávím. Mimochodem... jakpak ti ten jed chutná? Hah, to byl jen vtip, i když musím uznat, že ten tvůj výraz byl k nezaplacení. Copak? Snad sis nemyslel, že bych se ani s tebou trošku nepobavil.
Nesměješ se...? Suchare...
Cože? Chceš odejít? No prosím, támhle jsou dveře. Jo a nezapomeň zavřít, stmívá se. Dávej pozor... tenhle les v noci křičí. Ať tě nedonutí křičet také... on... nebo já?