Raven si na své rodiče nepamatuje. Když se narodil, jeho klan rozprášili lovci. Pár vlkodlaků se zachránilo útěkem, kde dokonce odnesli své ratolesti, nicméně tohle dítko mělo smůlu. Když jej lovci nalezli, odnesli jej do svého výcvikového tábora. Proč? Protože kadeti by měli vědět, proti čemu jsou cvičeni. Mít názornou ukázku nepřítele nemohlo být na škodu. Krom toho na něm lovci mohli dělat pokusy a zdokonalovali tak už teď smrtící zbraně. Byl kojen lidským mateřským mlékem smíchaného s kravskou krví, jeho věznitelé věřili, že právě tohle vlkodlaci od narození pijí. Později dostával kusy syrového masa. A jméno? Nedostal žádné, od rodičů jej nikdy neslyšel. A lidé mu říkali všelijak. Monstrum. Zrůda. Příšera. Odpad.
Kdykoliv se dostal ze své klece, nečekalo jej nic dobrého - byl obětí pokusů nových zbraní, nových stříbrných čepelí či různých jedů. V druhém případě byl s okovy předhozen mezi skupinu začínajících lovců, aby si zkusili, jak boj proti vlkodlakovi probíhá. Na těle vlkodlačího chlapce se tak postupem času objevilo nespočet jizev. Samotná jeho záda byla často tak barevná, že se nedal odhadnout původní odstín. Jednoho dne jej však čekalo něco jiného. Kadeti se měli postavit vlkodlakovi v lese, v reálném prostředí. Bez okovů, s ostrými zbraněmi. Finální zkouška lovců. A také jediná možnost, kdy mohl Raven utéct. A to se mu také podařilo, ačkoliv při útěku musel zabít dva lovce. Jednomu z nich sebral jeho zbraň. Líbila se mu. Byla neobvyklá, ne jako všechny ty meče, luky, dýky. Bohužel pro něj, ani on sám neodešel bez zranění. Do ramena se chlapci zabodl stříbrný šíp, který prorazil kost. Bolest neřešil, tu se naučil nevnímat už během dětství. To stříbro jej však... Pálilo. A jistě by jej za několik chvil skolilo. Po několika kilometrech běhu chlapec jednoduše omdlel.
Poprvé v životě se na něj usmálo štěstí. Od jisté smrti jej zachránila... čarodějka. Raven se nikdy nesetkal s laskavostí, proto sáhl po své zbrani, aby ji odehnal, ale... Ta ležela mimo jeho dosah, opřená o stěnu chatrče. Léčitelka jej však uklidnila, přesvědčila jej, že ona není nepřítel. Starala se o něj, pečovala o jeho rány. A dokonce jej učila. Učila jej, jak ne všichni jsou špatní, zasvětila ho do existence jiných ras, do náboženství (která se zdály chlapci neuvěřitelně hloupá) a dokonce mu dala jméno - Raven, podle havraních vlasů.
Vlkodlak však věděl, že na tomto místě žít nemůže. Už jen protože jeho vlkodlačí krev by mohla nepěkně zranit tu, na které mu záleželo. A také stále byl nedaleko města, kde se to hemžilo lovci. Bylo otázkou času, než jej zde najdou. Vzal si svou zbraň a... vyrazil na cestu, hledat své místo. Hledat své štěstí. A hledat odpověď, co je vlastně zač.
Mnoho dní trávil sám, v lesích. Někdy hladověl a žral mršiny, přepadával pocestné a požíral jejich maso. Jindy zápasil s bandity či divokou zvěří. Les ho vychovával jako rodič, kterého neměl, a on se naučil žít podle zákonů, které platily pro přežití. Až později našel smečku. Smečku, ve které dělal díky své nespoutané povaze neustálé problémy. Ty dny stáli vlkodlaci stále proti králi, není divu, že po potyčce v hospodě se právě Raven dostal do vězení. Poté... se na něj usmálo konečně štěstí, a to v podobě dívky. Cloui. Královské rádkyně, které padl Raven do oka. Když se ukázalo, že je mladý vlkodlak nevinný a jen hájil právo jiných, byl puštěn na svobodu a začal se naplno věnovat své lásce. Díky své divoké dravosti rychle získal titul alfy a uzavřel s lidmi mír, při čemž se stali vlkodlaci spojenci krále. Samotní vlkodlaci se tak mohli pohybovat po dříve hlídaném městě a dočkali se větší svobody a síly, než kdy předtím. Mladý alfa se živil hlavně lovem obávaných zločinců, a díky tomu, že se stal šampionem v několika arénách mu přineslo nemalou známost po celých ostrovech. Život Ravena však nebyl mnohdy růžový. Hlavně díky upírům, kteří unesli jeho ženu, jen aby ji mohli mučit. A on? Byl zoufalý. Díky vlastní naivitě se nechal uvěznit. Když se však dostal na svobodu, pozabíjel po boku královských rytířů více upírů, než dokázal spočítat, díky čemuž se spojenectví ještě utužilo. Spojenectví ještě zesílilo svatbou. Cloui čekala dítě a Raven snad nemohl být ty dne šťastnější... Jenže se ukázalo, že nic netrvá věčně. A že mladý alfa snad nemá právo na štěstí. Krátce po svatbě byla Cloui unesena mnohonásobnou přesilou upírů a rituálních čarodějů. Mnohonásobnou přesilou, která zbaběle utekla za zdi jejich hradu, aby mohli provést nějaký rituál a utužit své spojenectví. Sám Raven... byl zoufalý. Poháněn vztekem vtrhl sám do jejich hradu, proti ohromné přesile. Svou planoucí nenávistí poničil hrad natolik, že byl div, že nespadl. Přišel však pozdě, jeho milovaná byla mrtvá. A upíři a rituálové? Zbaběle utekli ze svého vlastního hradu, ze strachu z jediného vlkodlaka, plného nenávisti a smutku. Toto byl jediný den, kdy Raven ucítil chuť svých slz. Dítě však navzdory rituálu přežilo. Dcera, kterou pojmenoval Lilieth. Ukryl ji ve vesnici a málokdo ví, kdo je její pravý rodič, i jí samotné toto tajemství bylo zatajeno. Cloui pohřbil její muž vysoko v ledových horách, co nejblíže ke slunci. Její hrob je však navždy skryt. Poté Raven na dlouhý čas zmizel ze světa. Bloudil mezi hranicí života a smrti. Toužil po smrti, kterou žádala jeho duše, tělo ji však odmítalo. A stále chřadl. Po dlouhých měsících vlkodlaka zachránila dívka ne nepodobná jeho milé. Laurette. Vlkodlak však dobře věděl, že jeho dotek je prokletý. Bál se. Bál se, že přijde o všechno, na čem mu byť trochu záleží. V tomto ohledu se zavázal na smečku daleko víc, než kdy jindy, neboť mu dala jediný důvod, proč kráčet po tom krutém světě.