Charakter

Leilani je na první pohled chladná a nepřístupná žena, jenž svých charakterem a silou připomíná spíše muže. Je tvrdohlavá, za svou pravdu by položila život. Většinu času žije sama, ale pokud se na okamžik stane součástí nějaké smečky nebo klanu, stává se autoritativním a vůdčím typem, s kterým si není radmo zahrávat. Umí si sjednat pořádek a za každou cenu prosadit svůj názor. 
Je nepoddajná, nedá sebou nijak manipulovat, ale ona naopak ráda manipuluje s ostatními a hraje si s nimi jako s loutkami. Umí si pohrávat s lidskou myslí, vnuknout jakoukoliv myšlenku. Nemá moc přátel, zejména pro její nevyzpytatelnost, neboť i její nejbližší si nemohou být nikdy jisti, zda jim nevrazí kudlu do zad, stejně jako ona sama spoléhá jen na sebe a do svého nitra jen tak někoho nepustí. Je vypočítavá, nic nedělá bez postranních úmyslů.
Je velmi inteligentní a přemýšlivá. Umí zachovat ledový klid a vyčkat na správný okamžik. 

Minulost

Narodila se jako obyčejná lidská dívka do neúplné rodiny, její matka zemřela krátce po porodu na infekci, a proto ji začal vychovávat její otec. Ten patřil mezi bohaté měšťany, neboť byl velmi úspěšným obchodníkem, měli krásný dům, velký majetek a mohli si dovolit honosnější styl žití oproti většině obyvatel města. Ailmar bylo královské město, jenž dívce poskytovalo domov již od jejího narození. Dívce se zde dostalo patřičného vzdělání a byla znalá dvorské etikety, zejména i pro kontakty a vliv svého otce.

Otec často jezdil obchodně pryč a dívka tak zůstávala doma sama i dlouhé týdny či měsíce. V této době se starala o domácnost, ale většinou se hlavně vzdělávala a učila různým činnostem, jenž otec uznal za vhodné. Měla mnoho soukromých učitelů i vychovatelů a v jejich domě sloužilo i mnoho dalších služebníků. Otec se ji snažil dát do života jen a jen to nejlepší. Krom jiného dbal na dívčino bezpečí a rozhodl se, že i žena musí být znalá sebeobraně. Proto ji i z hlediska zákazů zbraní ve městě, kdykoliv se vrátil domů, brával do Pralesa, jenž se rozprostíral kolem města, kde ji učil všem potřebným dovednostem pro přežití. Chtěl ji ušetřit před případným nebezpečím, jenž se skrývalo za každým koutem, což jako znalý cestovatel věděl více než dobře. Nejednou stál čelem smrti a často chybělo jen málo, aby se už domů nikdy nevrátil. Leilani proto zanedlouho uměla zacházet s všemožnými dýkami, jednoručními i dvouručními meči, které byly často o mnoho větší než ona sama, kudlami, kušemi i luky. Při jejích trénincích nejednou dívku zranil, učil ji bolesti a vytrvalosti, stejně tak ji připravoval na překážky různého typu. Proto trénovali za každého počasí, přes bolest či druhou rukou, než dívka byla zvyklá až do vypuštění duše.

Pralesy jsou nevyzpytatelné a pokud poutník sejde z cesty, pravděpodobně je to to poslední, co kdy udělá. To se stalo i tenkrát v den Leilaniných 16. narozenin. Otec jen na chvíli odběhl, aby zkontroloval, zda je někdo nesleduje a už se nikdy nevrátil. Otázka jeho zmizení zůstala i po mnoha letech stále nezodpovězená. Dívka se nikdy nedozvěděla, co se tenkrát stalo. Jak muž, jenž překonal všechny nástrahy života, mohl jen tak beze slova zmizel. Vypařit se. V pralese přečkala několik dní a nocí, než ji konečně došlo, že se táta nevrátí. Zůstala ji po něm jen zlatá spona, kterou ji stihl dát jako dárek k narozeninám.

Nešťastná dívka ztracená v pralesích, snažíc se najít cestu, se nedopatřením dostala z Daerie přes Noypru do Famyoku, kde našla svoje útočiště. Z nějakého důvodu se bála vrátit se domů, snad aby nemusela čelit obvinění, že otci udělala něco sama. Nebo možná proto, že si nehodlala připustit, že se mu vážně něco stalo. Schovávala se v močálech v budkách, které dávno předtím bývali čarodějnickými příbytky, což dívka nevěděla. Tam ji našel o něco starší muž, který se ji ujal a začal se o ni starat.

Vděk, který k němu Lei cítila přerostl v pouto. Začala se vůči němu cítit zavázaná, nedlouho poté se do něj dokonce zamilovala naivní mladou a čistou láskou, která ji však nikdy nebyla opětována. Netrvalo příliš dlouho, aby jí došlo, že jeho pomoc nebude zcela nezištná a v návaznosti na to pochopila, že není člověkem, za kterého se vydává. Jednoho dne si vzal tu nejvyšší daň, kterou mohl. Jizva na krku od vlkodlačího kousnutí z ní navěky udělala krvechtivou stvůru toužící po pomstě za křivdu, jenž se jí stala.