Lazarus Xeo'es
Rasa: bílý mág
Věk: 26 let
Náboženství: Spiritualismus
Povolání: zatím žádné
Bydliště: zatím žádné
Hotovost
7 zlatých
Body štěstí
100
Výcvik
Výcvik A (0/4)
Zvláštní schopnosti
žádné
Herní výhoda
žádná
Inventář (7/10)
Čutora
Celta
Lucerna
Nůž
Křesadlo
Dýka - Nijak velká kovová dýka, čepel se žlábky si stále udržuje ostrou, jílec je také docela jednoduchý, žádná hlavice ani záštity, pouze rukojeť přibližně poloviny délky ostří.
Talisman - Kovová placka ve tvaru dlaně, přibližně pět centimetrů vysoká, z jedné strany obsahuje ozdobu ve formě vyrytých čar, z druhé zase modlitbu k Duchu svatému (De industria orationis)
Doprava (0/1)
Zvířecí doprovod (1/2)
Zvláštní smíšenina koně velice podobná lamě - samec - Pakos Vicucna
Charakter
Kdybych měl celý charakter popsat jedním slovem, užil bych slovo podivín, proč? No, je to přeci jasné, tedy Lazarus nikdy nebyl mužem, který by nějak nahlížel pravidlům, dokonce tak ani nevypadá, avšak i napříč jeho vzhledu, netečných pohledů a nějakých urážlivých poznámek je tento muž i docela chytrý, uvědomuje si toho více než dost, nikdy toho ale nedokázal nějak využít. Stále působí jako tulák, stále si zahrává se zákony a opět ho lze slyšet na metry daleko, když se nachází v nabídce. Lidé se mu většinou vyhýbají, to on musí začít kontakt, zapůsobit a poukázat, že ve skutečnosti dokáže být i o něco horší, než vypadá, jsou však i případy, kdy dokáže být opakem. Slabé chvilky, jak je nazývá, nikdy neměl svoji slabost v lásce, stejně tak i svá tajemství - třeba například svoji oddanost přírodě a zálibě v pokusech a léčení. Není dvakrát milý, o tom se většina přesvědčí už prvními slovy, která taktéž nikdy nebudou milá, ať už jde o kohokoliv, respekt si u něj lidé tvoří vyslouženou dřinou, a on nemíní poklekávat před palácem a olizovat jejich dvířka. Byl samostatný již od malička, to je samozřejmě i teď, k životu mu stačí jen klidné místečko k modlení, nepohodlné přespání a minimální strava. Spánku nikdy dvakrát nejvíce nenabral, od přírody měl energie nazbyt a celé dny mohl jen poskakovat, zase se to ale dokáže rychle měnit - podobně jako jeho nálada -, ze dne na den se z toho docela energetického, otravného a přihlouplého chlapa stává rozčílený a velice temperamentní, který si obzvláště rád vyhledává problémy, pak tu je zase třetí možnost, ony temné chvíle, kdy je obzvláště zoufalý, ať už jde o nouzi přežití, či šílenství. Má své cíle, své sny, jsou prosté, občas složité a jednoduše udělá cokoliv, aby jich docílil.
Minulost
Začátky jsou nejasné. Lazarus na ně odjakživa vzpomínal s docela přihlouplým úsměvem, nebo úšklebem, ty časy mu vždy budou tajně chybět, tedy jen to, na co si sám vzpomíná. Pole, lesy, rodiče. Vše by přirovnal k matným obrazům, chvíle, kdy sám sedával na poli a sledoval své rodiče při práci, tajné a dobrodružné výpravy do lesů za tím vymyšleným pokladem. Je toho mnoho, avšak jist si může být jen jednou vzpomínkou - ohněm. Ještě před tím, než se sám ocitl ve městě, než začal poznávat život mimo krásné a bezpečné pole memoárů, domácích učení svého otce a starých příběhů svého děda, vypukl oheň. Mohly by mu být tak čtyři, a kromě křiku a bolesti nedokázal rozpoznat nic jiného. Panika. Byl v pevné náruči matky, tiše vzlykal a sám se snažil zjistit, oč vůbec jde, avšak tichá slova malého chlapce matka přeslýchala, všechen zvuk zanikal v postupně se rozpadajícím domě. Pak už stáli na poli, jen on a jeho matka, tiše vzlykala a v ruce dřímala svoji napůl spálenou noční košili, on mimoto vyhlížel zbytek rodiny - nikdo. Viděl jen ostatní lidi z té chudé krajiny, jak tupě zírají na planoucí dům, viděl další vycházející z jejich domů, pak už jej matka vzala za malou ručku a rychle odběhla mezi dav, dále už je jen mlha, matné střípky toho, co probíhalo další roky. Kočár, dlouhá cesta a jeho zoufalé výkřiky. Nakonec poznal onu buclatou, povýšenou a divně zapáchající ženu, nikdy se její jméno totiž nedozvěděl, ale kdykoliv se o ní zmíní, říká ji paní B. Důvod? Její tělo se dalo přirovnat k tvaru B, to asi vše. Doopravdy ji musel říkat tetičko, což jej už od těch prvních dnů vytáčelo. Měla svůj kodex, přísná pravidla, a ačkoliv to v onom domě nenáviděl, matka ho každý den ujišťovala, že brzy odejdou. Neodešli. Tedy ona ne. Stárl, vychovával se, poznával své schopnosti a omezení, byl nucen číst ony děsivě dlouhé skripty, dřít v domácnosti a časem i poznávat nejedno tajemství, které ono sídlo schovávalo. Ale ke konci jej nevyhnalo tohle, žádné tresty, jenom ten pohled na svoji matku. Z oné milé hospodyně, která dokázala i z toho nejmenšího kousku dříví vytopit půl farmy, se stala prachsprostá služebná. Modlíval se za ni denně, prosil ducha, aby se z ta usměvavá a zamilovaná žena vrátila zpátky. Ale časy, kdy mu naslouchávala a povídala už dávno pominuly. Byla to vůbec už jeho matka? Měl otázky, samozřejmě, měl jich více než dost, odmala se snažil zjistit, proč se vůbec objevili v onom městě a proč nezůstali v klidné dědince, chtěl zjistit něco o osudu svého otce a děda, kohokoliv ze své rodiny, které už nepoznával. Pohledy vydržely jen do dvaceti, pak už začal jednat. Přemlouval svoji matku dlouhé roky, aby s ním utekla, a kdykoliv jen k ní už přišel tak jej odbyla. Bylo to mnohem jednodušší než si původně myslel, tedy ty poslední kroky. Vloupat se do skladů, odnést, co jeho ruce udržely a utéct, co nejdál, od toho proklatého domu. A těch šest let tuláctví jej příliš poznamenalo. Můžu jen říct, že se zásoby začaly krátit, stejně tak i peníze, a když nezbývalo nic jiného, vzal cokoliv, co by mu vystačilo aspoň na den - nehodlal prosit, znovu už nehodlal prosit nikoho.