Caranthir už odmala vyrůstal v sirotčinci. Nikdy nepoznal rodinu a neví ani, kdo jsou jeho rodičové. Je jedno z těch dětí, které bylo kvůli nemožné péči rodičů zanecháno před prahem sirotčince v jedné temné noci. Jeho dětství proto bylo zvláštní směsicí přežívání a neustálého trestání. Jako každé malé dítě byl veden k tomu, že je jenom ničemným zplozencem, o kterého jeho rodičové ani nestáli. Po několika letech vtloukání té samé blbosti už si toho ani dítě nevšímá a jednoduše to vše přijímá. Zde přichází první počátky jeho flegmatičnosti ke společnosti, která si o něm myslí cokoliv. Problémy nastávaly v jeho 11 letech, kdy začal převyšovat každého v sirotčinci a v některých případech bohužel i starší děti, ze kterých stačili vyrůst již pořádní grázlové. Denní bitky proto byly jeho denním chlebem. Když na to přišli dozorci, akorát ještě ztřískali jeho i ty, se kterými se rval. Po několika takových výprascích i dítě již zjistí, že i na bolest se dá zvyknout. Jeho puberta již probíhala proto v naprostém upadnutí jeho emocí vůči lidem. V tomto věku se navíc mohly děti prokázat jako dobří zlodějíčci, kteří přináší aspoň nějaký užitek sirotčinci. Pro jeho výšku a mohutnost však byl velice nápadným zlodějem, který většinou byl chycen nebo se ani nedostal k samotnému činu. Tím si akorát vysloužil další výprasky od ostatních v sirotčinci. Bylo mu to jedno.
Když se blížil jeho 18 den jména, byl již Caranthir docela mohutný habánek, který by asi s přehledem mohl zmlátit jakéhokoliv z těch grázlů ze sirotčince, on však nic takového nechtěl a nepraktikoval. Nikdo si však kromě dozorců již na něj netroufl, nikdy totiž nevěděli, kdy by mu opravdu přeskočilo a on by je prohodil oknem. Když se již stal Caranthir dospělým mužem, většinou přicházeli mistři řemesel a vyhledávali si učně, kteří jsou levní, protože nemají na koho vydělávat nebo vlastně nemají nic a váží si i maličkostí. Caranthir byl samozřejmě ihned odmítnutý všemi mistry jemného umění od krejčího k písařům. Škudlilští tesaři a kováři v něm zase viděli horu masy, kterou by museli stejně tak krmit. Nakonec skončil u mistra podkoního v místních kasárnách jeho veličenstva. Ach... Jaká to čest...
Práce byla monotónní a svým způsobem o ničem. Umývat koně, čistit koně, starat se o krmení koní, kontrolovat podkovy, zda jsou ještě použitelné, v jiném případě vyrazit za kovářem a snažit se vyloudit, co nejmenší cenu. Toto neustále do kolečka. Čas od času měl dost času sledovat mladičké rytíře a pážata, kteří se cvičili v boji se zbraní. Jelikož jeho nejbližší možnou zbraní byl klacek, kterým podkoní buď popoháněl koně, nebo čas od času vyzkoušel pevnost Carových zad, musel si vystačit s tím. Napodoboval pohyby vojáků, jeho sparring partnerem mohl být vždy tak maximálně dřevěný sloup ve stájích nebo imaginární soupeř. Aspoň toto ho vždy vytáhlo z každodenní rutiny, stejně tak jako pohlavek od mistra, když ho načapal u jeho "zábavy", které se věnoval při pozorování tréninků. Podkoním by byl snad dodnes, kdyby se nestal osudový zvrat v jeho životě.
Byl den jako každý jiný. Seržanti byli na cestách, tudíž přivezli naprosto zřízené koně, kteří potřebovali maximální péči. Když dodělal svou práci, šel se podívat na hlučné cvičiště, aby zjistil, co se tam děje. Seržanti zrovna dávali nové lekce budoucím rytířům a válečníkům. Duelanti byli právě seržanti, kteří zkoušeli, co se zde za tu dobu muži naučili. V jeho očích to vypadalo jako fraška, kdy si asi starší důstojníci chtěli pohonit ega na mladších podřízených, i když jim to patřilo, protože to byli panovační panáci, co sežrali všechnu chytrost světa. Car cítil nějaké trochu vnitřní uspokojení, když viděl ty nafoukané blbečky se válet v prachu. Když odešli seržanti s tím, že musí ti mladí pořád ještě trénovat, bylo vidět, jak rozčílení ti nafoukanci byli. Bohužel terčem jejich hněvu se nestal dřevěný panák, ale tovaryš od krejčího, který nesl veliteli stráží novou tuniku. Vše mu bylo okamžitě odebráno a rytíři jej hodili do kola cvičiště, kde před chvílí dostali na zadek od nadřízených. Co jiného se stalo než to, že se pustili do tovaryše a mydlili ho hlava nehlava. Tovaryš se ani nebránil, protože nevěděl jak a navíc by potom napadl výše postaveného a dopadl by ještě hůř..
Caranthir už se na to nemohl koukat a se svou provizorní zbraní nalétl do cvičiště, plnou vahou rozrazil cestu mezi dvěma rytíři, kteří pod návalem takové energie sletěli na zem s hlasitým žuchnutím. Okamžitě se postavil k tovaryši ležícím v prachu cvičiště s krví na svém oblečení. V úplném obklíčení trénovanými rytíři držel stále pevně svou hůl a sledoval, co se bude dít. Muži se mu začali vysmívat a oceňovali ho nadávkami. Této přesile by se vyrovnal málokdo a on rozhodně nebyl žádným hrdinou. Z kruhu vystoupil jeden rytíř, asi ten největší hňup ze všech a vyzval Caranthira na duel. Ostatní ustoupili, aby se pokochali tím, jak zmydlí opět jiného nevolníka. Boj začal... Caranthir byl zasypaný ránami, některé vykryl spíše štěstím než tréninkem, když rytíř získal převahu, Car chytal jednu ránu za druhou tupým kovovým mečem na jenom látkou kryté tělo. Když už sám ležel vedle tovaryše se samými modřinami, jeho protivník si ještě několikrát do něj kopl. Nakonec odložil svůj meč a ještě si několikrát chtěl do obra praštit. Chyba číslo jedna. Silou se mohutnému podkoní nemohl vyrovnat žádný z těch rytířů, proto dopad jedné rány Caranthir chytil a s krvavým úšklebkem zvedl svou tvář směrem k rytíři. V jedné chvíli nečekanou rychlostí vyrazil jeho levá ruka proti břichu rytíře a jen těsně minula mužův solar, jediné štěstí pro něj. S vyraženým dechem se rytíř zhroutil na zem v bolestech. Vše na chvíli ztichlo a potom se na velikána pustili všichni a začali do něj kopat. Vše zastavil až hřmotný hlas velitele stráží, který už hledal tovaryše s tunikou. Když to viděl, okamžitě se všech optal, co se stalo. Rytíři jednohlasně označili Caranthira jako agresora a tovaryše jako jeho pomocníka jako jednu z jeho dalších obětí včetně toho ležícího rytíře. Tovaryš se sám bál o svůj krk, proto vše potvrdil. Na poslední chvíli doběhl mistr podkoní, a když to vše viděl, hned mu bylo jasné, co může potkat vysokého mladíka. Okamžitě se přimluvil u velitele, který se nakonec rozhodl pro trest zbičování a vykázání z pozemků kasáren. V tomto okamžiku to byl asi ten nejmírnější trest za napadení rytíře. Trestu se ujal rytíř, který byl zmlácený. Ten si to náležitě užil...
Tma, tma, jenom tma... Potom najednou ostré světlo. Mohutné tělo dopadá na dlažbu ulice. Na těle ještě pořád cítil pramínky krve, které se mu už ani nemohly vsáknout do košile. Caranthir kráčel po čtyřech nějakou chvíli, když už si na bolest trochu zvykl, s velkými obtížemi se postavil a snažil se jít po dvou. Ale kam má teď jít? Nemá už místo, kam by šel... Zůstane napořád na ulici? Aspoň že bez lékařské pomoci tady stejně pojde, takže se určitě dlouho trápit nebude. Když už to vypadalo, že zase obličejem padne na dlažbu místní ulice, zachytilo jej najednou několik párů rukou v bílých róbách. Už je viděl... Byli to vyznavači Svatého ducha. Velitel byl věřícím právě této víry, proto se čas od času jeden z mnichů stavil v kasárnách. Pomohli mu v chůzi, vedli ho však oni. Poslední, co si potom pamatoval, bylo oslňující světlo, kterou mu přineslo útěchu od bolesti, najednou cítil teplo, tak vřelé teplo, které snad nikdy ještě necítil...
Probudil se v posteli neznámo kde, na čele měl studený obklad a všechno kolem mu bylo neznámé. Kde se tu vzal? Kdo ho sem přivedl? Bude muset nyní za to vše zaplatit? Nemá ani vindru. Opatrně se posadí, protože tuší, že modřiny budou bolest a ještě více jeho záda. Opak byl však pravdou, při přestupu do sedu necítil vůbec nic, spíše... Necítil žádnou bolest. Jakoby neměl žádná zranění. Sáhl si na záda, cítil dokonalé stopy po jizvách, ale to mu přišlo nemožné, když ho zmlátili, kdy to vlastně bylo? Jak dlouho už tady leží? Zkusil se protáhnout. Opravdu ho nic nebolelo. Kde to tedy sakra je? Po pár minutách přišla žena v bílém rouchu a pozdravila ho s tím, že mu nese něco na oblečení, že za chvíli se půjdou všichni najíst, tak ať se přidá. Když se tedy oblékl, vyrazil s dívkou. Ta mu cestou vše objasnila, jak se tu vzal, kde vlastně je, a tak dále. Dorazil do obrovského sálu, který byl přelidněný lidmi v bílém. Sám se usadil poblíž své průvodkyni a jenom se ohlížel všude kolem. Když ale uviděl před sebou jídlo, zjistil, jaký má vlastně hlad, hned se chopil mísy s čímsi, položil si to na talíř, vzal si nějaké pečivo a začal jíst, když v tom v síni zazněl mužský hluboký hlas, který vyzýval k něčemu v jemu neznámém jazyce. Najednou celý sál jako mávnutím proutku spojil ruce a začal si něco pro sebe pronášet. Připadal si zvláštně, že byl jediným, kdo jí, proto přestal a snažil se je napodobit, i když nevěděl, co má dělat. Když se pustili potom všichni do jídla, s radostí udělal totéž. Dívka mu poté jen pošeptala, že si bude muset s někým promluvit...
Po jídle se cítil zase mnohem více jako člověk. Celé místo vyzařovalo takovou, čistotou a přívětivostí. Nechápal proč, ale cítil se tady jako ještě nikde. Přes chladné kamenné zdi mu asi nikdy nebylo víc teplo a příjemně. Dorazil opět do nějakého menšího sálu, kde sedělo několik mužů v trochu zdobnějších rouších a v jejich čele seděl asi nějaký představený toho všeho. Caranthir si najednou klekl v očekávání, co se bude dít. Byl však vyzván, ať se hned postaví, že zde nestojí před šlechtou. Opět mu bylo vysvětleno, kde se nachází. Představený několikrát obešel muže a prohlížel si ho, Carovi však přišlo, že ho snad zkoumá nějak i vnitřně. Velkým překvapením pro něj nakonec byla nabídka toho, že může klidně zůstat tady. Že je v něm cítit něco, co v každém v tomto řádu. Prý však pro jeho bouřné srdce a hlavu se absolutně nehodí pro mnicha či kněze. Druhý muž se postavil a prohlédl si našeho hrdinu, s mírným pokývnutím odsouhlasil něco, co ani nebylo vysloveno. Caranthir byl propuštěn s tím, že se zde může volně pohybovat a že si jej ještě někam zavolají. Když jej nic nedrželo, odešel se projít po budově...
Opravdu si jej předvolali do budovy připomínající nějaké cvičiště. Když tam došel, opět se setkal s mužem, který jej hodnotil předtím v tom sále. Představil se mu jako velitel paladinů. Po několika větách, které objasňovali, o co se jedná a co je jejich cílem se dostal k hlavní věci. Jednoduše a nezaobaleně mu nabídli možnost připojit se k novicům, kteří se budou za nějakou dobu přihlásit ke zkoušce světla. Caranthir se zamyslel nad svými pocity z celého toho místa, nad lidmi, se kterými se setkal. Nic mu nikdy nedávalo takový smysl jako to, že se nacházel tady a měl takovou příležitost. Snad poprvé po dlouhé době se upřímně usmál a nabídku s touto radostí přijal. Od toho momentu se stal i on součástí celého tohoto ,,řádu" bílých mágů. Zde již trénuje 3 roky, aby se dočkal jednou i své šance stát se někým... Stát se paladinem...
