Aiora
Život je svině a osud parchant, kteří si koledují o jednu přes hubu.
Rasa: vlkodlak
Hodnost: /
Věk: 21 let
Náboženství: Ateismus
Povolání: zatím žádné
Bydliště: zatím žádné
Hotovost
15 zlatých
Body štěstí
100
Výcvik
Výcvik A (0/4)
Zvláštní schopnosti
Žádné
Herní výhoda
Žádná
Inventář (9/10)
- Čutora
- Celta
- Lucerna
- Nůž
- Křesadlo
- Velký luk
- Toulec
- šípy
- Matčin korálkový náhrdelník
Doprava (0/1)
Zvířecí společník (0/2)
Popis
Aiora vcelku splývá s většinou a pokud by jí jeden nehledal, skoro by si jí nevšiml, nevyniká jak výškou, tak postavou i její po ramena dlouhé vlasy mají poněkud obyčejnou hnědou barvu. Ostříhala si je už dávno čistě z praktických důvodů, s jejich bývalou délkou do poloviny zad v každodenním životě zápasila, než jí jednoduše došla trpělivost. Jediná na ní více vystupující věc jsou oči jako nejjasnější jantar, v nichž se, pod slunečním svitem, blýská náznak zelené, a které jsou opravdu okny do duše. Celkově působí obyčejným dojmem a dodává k němu i prostým, nevýrazným oblečením a doplňky, pestře barevný je jen matčin korálkový náhrdelník. Na pravé straně čela se jí skví tenká, dolů vedoucí jizva, která jí zůstala po úderu do hlavy při útoku na karavanu. Podobnou má i na vršku hlavy, tu však zakrývají vlasy, takže nejde skoro nikdy zahlédnout.
Co se vlčí podoby týče, není zrovna nejpestřejší jedinec, ale není ani zas tak nenápadná. Její srst je především v odstínech hnědé a černé, nejtmavší je na zadních končetinách a ocase, kde má srst barvu do černa přecházející hnědi. Přední část těla přechází do skořicové, sem tam pročísnuté pramínkem béžových chlupů na tváři má ve stejné barvě světlejší místa okolo očí a čenich. Ze světlého podkladu vynikají její jantarové oči jako plamínky svíček. Na všech tlamách má zhruba do jejich poloviny černé "ponožky".
Co se vlčí podoby týče, není zrovna nejpestřejší jedinec, ale není ani zas tak nenápadná. Její srst je především v odstínech hnědé a černé, nejtmavší je na zadních končetinách a ocase, kde má srst barvu do černa přecházející hnědi. Přední část těla přechází do skořicové, sem tam pročísnuté pramínkem béžových chlupů na tváři má ve stejné barvě světlejší místa okolo očí a čenich. Ze světlého podkladu vynikají její jantarové oči jako plamínky svíček. Na všech tlamách má zhruba do jejich poloviny černé "ponožky".
Zvláštnosti
Aiora má panickou hrůzu z toho, že znovu přijde o všechny své blízké, přesněji z toho že při tom nebude moct nijak zakročit. Pokud by něco takového hrozilo, pravděpodobně by se přestala ovládat a udělala by cokoliv, aby tomu zabránila, pokud by jí tedy někdo něčím nepřetáhl po hlavě.
Charakter
Vlkodlačí tvrdohlavost je, jak by se dalo čekat, pevnou součástí Aiořiny osobnosti, byla v ní vždy a jen tak něco jí z ní nedostane, už od chvíle, kdy byla malým děvčátkem a vydupala si, že jí tatíček naučí zacházet s lukem, po chvíli, kdy si slíbila, že za každou cenu zabrání tomu, aby její nejbližší znovu zemřeli. I přes to se dokáže podvolit, pokud vidí, že má někdo jiný pravdu. Jediné osoby, kterým projevovala, alespoň nějak rozumné množství respektu, byli její rodiče a od chvíle co nalezla vyhořelou maringotku svých rodičů, svým způsobem si jejich smrt bere za vinu, stejně tak situaci s karavanou, přestože ví, že nemohla nic dělat. Smutek z obou událostí v ní stále je, stejně tak plameny toužící po pomstě.
Třebaže se jako vlkodlak narodila a mohla by se na jiné rasy dívat skrz prsty, nedělá to. Odjakživa byli lidé, občasně i nějaká ta čarodějka, jejich zákazníky a ona jim byla vděčná, že může žít v relativním pohodlí. Dlouhou dobu nepoznala lidi, kteří by byli vyloženě špatní a tak když je potkala, nezavřela se před všemi, jen přidala na ostražitosti. Co se ostatních ras týče, ještě z nich nikoho nepotkala a nechtěla vyvozovat předčasné závěry, ale z vyprávění rodičů si zapamatovala, že zrovna s upíry by se neměla bratříčkovat.
Třebaže se jako vlkodlak narodila a mohla by se na jiné rasy dívat skrz prsty, nedělá to. Odjakživa byli lidé, občasně i nějaká ta čarodějka, jejich zákazníky a ona jim byla vděčná, že může žít v relativním pohodlí. Dlouhou dobu nepoznala lidi, kteří by byli vyloženě špatní a tak když je potkala, nezavřela se před všemi, jen přidala na ostražitosti. Co se ostatních ras týče, ještě z nich nikoho nepotkala a nechtěla vyvozovat předčasné závěry, ale z vyprávění rodičů si zapamatovala, že zrovna s upíry by se neměla bratříčkovat.
Není dvakrát hovornou osobou, ne proto, že by se styděla, ale promlouvá jen tehdy, kdy to považuje za vhodné, nač plýtvat slovy, může tak se stát, že za celou dobu konverzace ani nepípne. A pokud už se uráčí promluvit, vyleze z ní povětšinou co nejkratší nejlépe jednoslovné vyjádření a s trochou štěstí nebude sprosté. Její smysl pro humor je podobně jako ten vyjadřovací dosti specifický, nejlépe co nejčernější či škodolibý a v těchto případech jdou jakékoli morální zásady stranou. Kvůli jejím pochybným sociálním zvyklostem se v životě nedostala do žádného vztahu, ona však stále nepochopila proč a je z toho, ke své nelibosti, poněkud zmatená.
Jako by jejich nepříjemných vlastností nebylo dost, přidává se k nim i lenost, pokud je možnost vyhnout se jakékoli práci, vyhne se jí a místo toho půjde někde chytat lelky, či podobné ptactvo, klidně může mít něco lepšího na práci, ale ona bude relaxovat někde pod stromem. Nebo se bude kdesi ládovat jakýmkoli kusem žvance, který najde, sežere v podstatě cokoliv, jediným kritériem je pro ni poživatelnost.
Ve zkratce je Aiora malou bytůstkou s velkým ochranitelským pudem vůči svým bližním, ne zrovna nejlepšími charakterovými rysy a přinejmenším bezedným žaludkem.
Minulost
Aiora se narodila do vlkodlačí rodinky, žijící kočovným životem v maringotce tažené dvěma koňmi. Rodiče byli obchodníky s různorodým zbožím putující krajem, vlastně nikdy netušila, proč si vlkodlaci zvolili takový život, ale nechtěla se ptát. Neměla sourozence, přestože si vždycky přála sestřičku, ani kamarády kvůli neustálému cestování. Od rodičů rozhodně nezdědila jakýkoliv obchodnický cit, zboží buď prodala naprosto pod cenu, nebo ho přecenila tak, že by to nekoupil ani naprostý blázen. Alespoň se tedy s otcovou pomocí učila primitivně zacházet se zbraněmi, které našla v bednách se zbožím. Jak stárla, docházelo jí, že kraj, který rok co rok projíždějí, není vůbec tak velký jak si představovala a rodiče tušili, že jejich dcerka brzy vylétne z hnízda. A tak se i stalo, jednoho dne prostě rodičům oznámila svůj odchod a i přes matčiny slzy vyrazila na cestu.
Poprvé spatřila to jaký je svět mimo prašné cesty, zapomenuté vísky a útulnou maringotku. Toulala se po lesích a zavítala i do města, uchvácená jeho ruchem a velikostí si nezkušená dívka ani nevšimla toho, že jí někdo okradl o peníze, kterými jí rodiče vybavili na cestu. Brzy objevila i stinné stránky potulného života, nejistota, co bude další den, se lišila od pohodlného života, přišla na to, že nemůže věřit nikomu a ničemu, jen sobě. O to víc pokud byla vlkodlak, v rušném městě si musela dávat pozor na každý náznak, nebylo divu, že časem vyměnila klikaté uličky zpět za lesy, lov přece nebyl tak špatný způsob obživy, navíc si nemusela dávat pozor na své chování. Zastesklo se jí, ale po její rodině, pokaždé jezdili ve stejnou dobu stejnými cestami a tak její kroky zamířily k místům, kde by se zhruba měli nacházet. Ve vísce kde pokaždé zastavili, však vytáhla z domorodců, že jejich pojízdný obchůdek ještě nedorazil. Aioře sice v hloubi duše vyskočily obavy, snažila se však zachovat chladnou hlavu a kvapně vyrazila po cestě, kterou by měli přijet. Bylo pro ni šokem, když spatřila ohněm zčernalé trosky jejich maringotky a svou rodinu mrtvou, nemohla udělat nic víc než jim udělat ubohý pohřeb a matce ze šíje sundat korálkový náhrdelník na památku. Mohla se jen domýšlet, jestli se to událo kvůli tomu, kým byli, nebo jestli to způsobili obyčejní banditi, ale už neměla kam se vrátit.
Poprvé spatřila to jaký je svět mimo prašné cesty, zapomenuté vísky a útulnou maringotku. Toulala se po lesích a zavítala i do města, uchvácená jeho ruchem a velikostí si nezkušená dívka ani nevšimla toho, že jí někdo okradl o peníze, kterými jí rodiče vybavili na cestu. Brzy objevila i stinné stránky potulného života, nejistota, co bude další den, se lišila od pohodlného života, přišla na to, že nemůže věřit nikomu a ničemu, jen sobě. O to víc pokud byla vlkodlak, v rušném městě si musela dávat pozor na každý náznak, nebylo divu, že časem vyměnila klikaté uličky zpět za lesy, lov přece nebyl tak špatný způsob obživy, navíc si nemusela dávat pozor na své chování. Zastesklo se jí, ale po její rodině, pokaždé jezdili ve stejnou dobu stejnými cestami a tak její kroky zamířily k místům, kde by se zhruba měli nacházet. Ve vísce kde pokaždé zastavili, však vytáhla z domorodců, že jejich pojízdný obchůdek ještě nedorazil. Aioře sice v hloubi duše vyskočily obavy, snažila se však zachovat chladnou hlavu a kvapně vyrazila po cestě, kterou by měli přijet. Bylo pro ni šokem, když spatřila ohněm zčernalé trosky jejich maringotky a svou rodinu mrtvou, nemohla udělat nic víc než jim udělat ubohý pohřeb a matce ze šíje sundat korálkový náhrdelník na památku. Mohla se jen domýšlet, jestli se to událo kvůli tomu, kým byli, nebo jestli to způsobili obyčejní banditi, ale už neměla kam se vrátit.
Vrátila se do hlubokých hvozdů, zmatená, zkroušená a opuštěná, jen pomalu se její život vracel do podoby, kterou měl předtím, ale už nebyla ani zdaleka tak bezstarostná a snažila se, pokud to bylo možné, vyhýbat civilizaci a když už musela, nadskakovala pomalu při každém zvuku, přestože věděla, že by se zvládla, alespoň nějak bránit. To se změnilo, když narazila na kupeckou karavanu a zavála k ní vlna nostalgie, vzpomněla si na kočovný život a po notné dávce úsilí si získala důvěru. Nebylo sice těžké přijít na to, že je vlkodlačice, ale nikdo se na nic neptal ani se k ní nechoval přímo nepřátelsky, možná byla paranoidní, ale přesvědčovala se, že přinejhorším může prostě utéct, pokud tedy vlk v ní nepřevezme kontrolu. Během pár dní jí došlo, že není jediným vlkodlakem v karavaně, byla tu ještě jedna žena, Skay pokud si dobře zapamatovala její jméno, vypadala rozhodně silnější než ona a nehodlala se jí plést do cesty.
Časem se pro ni kupecká karavana stala novou rodinou a poprvé v životě měla kolem sebe lidi, které mohla nazývat přáteli. A právě když je jeden šťastný a věří, že bude vše v pořádku, život spatří šanci dotyčného řádně kopnout. Tu noc seděla Aiora u ohně, poslouchala historky, smála se a nakonec usnula. To co jí vzbudilo, byl křik jejich přátel, došlo jí, že se jedná o útok, než se ale stačila pořádně probudit a začít jednat, na hlavu jí dopadl tupý předmět, mohla se jen domnívat jaký, ale před očima se jí zatmělo a opustilo jí vědomí. Tehdy když se vzpamatovala, bylo už pozdě, s bolestí hlavy a vlasy slepenými krví se rozhlížela po okolí, měla tehdy štěstí, že se jí nestalo nic víc. Prozkoumala mrtvoly banditů, většina z nich nesla stopy po zubech a drápech, ale nejen banditů, i její "rodina" nesla ty samé, věděla, kdo za to může a nehodlala odpustit, ne když se to stalo podruhé. Ještě před svítáním tábor opustila, se svými věcmi a trochou od útočníků. Její život podruhé padnul do temnoty, tentokrát bez ničeho co by jí znova zvedlo na světlo.